Po absolvování Perunu mi zanedlouho dorazila pozvánka od Makyho na další horský závod s názvem Nezmar. Tehdy jsem tomu moc nevěnoval pozornost, na Perunu jsem se protrápil, byl jsem rád, že jsem nějak došel v limitu a neměl jsem pocit, že tento typ závodu je pro mě. Ale jak už to u mě bývá, tam kde vidím překážku, časem se k ni otočím čelem a chci ji znovu pokořit.
Trénink jsem upravil hlavně pro rozvoj vytrvalosti, něco jsem nachodil v kopcích už v červenci a srpnu v rámci přípravy a závodu L4L. Pak opět hlavně rovinky, objem, snižování osobní váhy. V září opět zařazuji kopce a poslední dva týdny před závodem cítím, že snad na tom budu lépe než v květnu.
V práci a doma pořád sedím nad profilem trati a kalkuluji, jak který úsek poběžím. Tyto končiny vůbec neznám a jedinou šanci společného tréninku v místě dějiště nestíhám absolvovat. Věnuji velkou pozornost nejen strmým kopcům, ale hlavně seběhům, kde se nebojím optimisticky počítat s nahnáním ztraceného času.
Takto jsem viděl první mezičasy, nebyl jsem daleko od reálných hodnot, ale v závodě je mnoho faktorů, které při úvahách často nezahrnu do plánu. Ještě taková psychická berlička, těsně před dnem D jsem se snažil zmapovat všechny výstupy - jejich délku a převýšení, když celou trasu takto rozsekám, je to hned stravitelnější, opět na "papíře", realita byla trochu jiná.
Ráno v sobotu jsem poměrně brzo vzhůru, takže času mám dost na snídani, nějak není chuť, a tak do sebe hodím akorát jednu mozzarellu a trochu čaje. Než vyrazíme, venku se slušně rozprší, tohle počasí mi nevadí, spíš lituji kolegy běžce, kteří dnes mají běžet v Ostravě maraton a půlku. V Bystřici jsme za chvíli, rodinka mě vysadí a já jdu vstříc novému dobrodružství. Místo prezentace si pletu s výstavou zahrádkářů, naštěstí si rychle všímám startovního oblouku o pár metrů dál a už jsem mezi svými. Registrace rychlá, zázemí super, do startu stihneme shlédnout dokument o Perunovi, jsem slavný! Zobrazím se tam na pár sekund, ale během celé video projekce uvažuji, že bych měl spíš pobíhat venku a trochu se nastartovat. Maky pak ještě vysvětluje kudy povede trasa, proč? Vždyť má být detailně značená.
Pak nás naženou ven a 3,2,1...START! Pole závodníků je docela skromné, přesto je prvotní rovinka trochu těsná, každý kličkuje před kalužemi, všichni jsem ještě čistí a voňaví. Boty jsem si poručil před závodem vyprat, ať jsou o nějaký ten gram lehčí, ale teď se nemám kde vyhnout a už je koupu v první kaluži. No co, voda mi neuškodí, aspoň už nemusím řešit kaluže a můžu to krosit přímou cestou. Ostatní ať si skáčou zleva doprava. Přichází první výstup po louce, pak mizíme v lese a tady se opět řadíme za sebe do vláčku. Je nás už mnohem méně, kopec není nijak prudký, chodce předbíhám a snažím se získat trochu prostoru před sebou. Čím výše postupuji v poli, tím potkávám zdatnější závodníky. První prudší stoupák, přecházím do chůze jako ostatní, ale nejsem tak rychlý, ti přede mnou postupně mizí v mlze, jdu si své strojové tempo, nic neřeším. Po chvíli nastává zlom a mířím dolů, jsme stále v lese, jen se běží po štěrkové cestě, průměrná rychlost se vylepšuje, to povzbudí. Kolem 8.km probíhám první občerstvovací stanicí, všichni nás tu mohutně povzbuzují, až mi to trochu vadí, asi ještě spím. Hlásí mi, že jsem na cca. 80. místě. Radost mi dělá zjištění, že jsem opět doběhl zmizelé závodníky a postupuji vpřed. Jen tak dál a zůstanu do konce závodu koncentrovanější, kontakt v pozdější fázi je pro mě větší vzpruha, než pár rychlých mezičasů. Být na předních příčkách, tak by to bylo asi naopak :) .
Les je zde pěkný, bohužel hustá mlha a občasný déšť znemožňuje kochat se výhledy, v mém případě je to asi dobře, takhle raději vyhlížím značení trasy, které je o dost skromnější než na Perunu, přesto dostačující. O to víc se mi teď v hlavě zjevuje vyobrazení mapy a hlas Makyho, jak ji ráno popisoval. Nejvíc jsem si pamatoval "točnu" na Velkém Stožku, ale tam je to ještě daleko. Nastávající část k další občerstvovací stanici konečně poodhalí karty, do teď jsme kopce sice šlapali, byly kratší a zakyselení svalů až tak nehrozilo. Sbíhám do údolí, kde je ostrá vracečka do první sjezdovky - Malá Čantoryje?, klučina s hůlkami se hned zapíchne do svahu a jen mi popřeje hodně štěstí, že bez hůlek to bude moje "smrt". Nejprve mi utíká o slušný kus a další oštěpaři mě dobíhají, ale v polovině už máme tempo skoro stejné. Nad sjezdovkou je kousek rovné cesty, ostatní mám na dohled a už kamzíkujeme společně dolů. Hustě zarostlá stezka a pod nohami velké balvany, ukryté v listí a blátě, to je něco pro mě. Kotníky jsem letos již několikrát podrobil zkouškám pevnosti a výsledky nic moc, takže raději zvolním a pustím před sebe několik borců. Čím jsme níže, tím je více slyšet hluk od cesty a míjejí nás první polští turisté.
Tady se srovnáme za sebe a na některých lze pozorovat už trochu únava a nechuť do dalšího stoupání. Toho využívám a snažím se do kopce prokličkovat, zde nasbírám pár pozic a zkouším si udržet odstup, protože opět klesáme, jenže konečně v měkkém terénu a tam se mi docela daří. Po odbočení na štěrkovou cestu mám pocit, že běžím sám, zpětný pohled mi potvrdí, že je za mnou celá smečka. Směr mám dobrý, i před sebou už vidím značení trasy, tak jsem klidnější. Než dorazím na časovou kontrolu, je to pořád z kopce. Rychle do sebe hodím půl kolečka salámu, který málem vdechnu a už se "těším" do monstr sjezdovky, kde vidím svou smrt, ztrátu vybudované pozice, konec závodu, křeče.. s tím jsem tak nějak počítal. Do závodu jsem šel s tím, že prostě zkusím balancovat na hraně snesitelnosti, kde to jen půjde a buď se podaří pro mě super výsledek, nebo nějak dobelhám do cíle.
Parametry sjezdovky jsem nezkoumal, na její vrchol nelze dohlédnout, točí se, stromy zahalují další možné tipy, a tak nezbývá než se pořádně zapřít do stehen a šlapat vzhůru. Po chvíli ticha slyším pod sebou oštěpaře, to se snaží najít oporu v kamenitém podloží sjezdovky. Pro mě je to jasný signál k maximálnímu nasazení. Přijdou si pro mě, utečou mi, jen ať to není velké manko. Těsně pod vrcholem mám za sebou pouze jednoho chlapíka v zelené vestě, prohodíme pár slov o tom, jak to bylo výživné, zjistí, že se nemůžu rozběhnout a zkouší mi utéct. Jeho vesta je pro mě jasná návnada, hlavně ho neztratit z dohledu. Polské turistky navlečené v bundách se mě ptají, jestli mi je teplo, vypadají, že jim moc ne. Jednu lehce objímám, že ji zahřeji, ale raději si to rozmýšlím a utíkám. Trochu srandy neuškodí, jen ty nohy by už mohly začít více poslouchat. Konečně se dostáváme na místo, kde je rozhledna, fandící pořadatelé a hlavně sešup do údolí. Tady je scénář podobný jako při prvním seběhu, nejprve hrubší povrch, kamení, bláto, postupně se dostáváme na jemnější podklad. Jsme za polovinou závodu, co nás ještě čeká? Šlapal jsem sjezdovku nahoru, teď dolů, jsem v Polsku, nějak se budu muset dostat zpátky do ČR a tunel tu asi nebude, jen tipuji, který kopec pošlapeme, počasí je už mnohem lepší a mlha je skoro pryč.
V okolí Jaworníku vyhledávám další stanoviště s vodou, trochu si pamatuji, co má být na kterém km a už mi to chvíli nesedí - neřeším. Za to dva kolegové přede mnou by potřebovali povzbudit, jeden chytá křeč do lýtka, druhý do stehen, stehna jsou podle mě horší, nabízím mu hořčík, tak si hned zobne. Naštěstí po cca. 1km už zapíjím colou špetku soli, pak další, tomu říkám ujetá párty. A hurá do poslední sjezdovky, všichni se uklidňujeme, že už to nejhorší budeme mít za sebou. Tady se už dost trápím, přesto si po chvíli vymyslím taktiku - vyhlédnout si blízký bod zájmu, keř, kámen, strom a k němu dojít co nejrychleji, pak hned další, a tak postupuji vpřed. Krok se opravdu zrychlí a mám na dosah další závodníky. Nad sjezdovkou ještě pokračuje cesta mírným stoupáním výš a výš, když se otočím, mám za sebou pěknou holčinu. Ale ta se ke mě přibližuje velmi rychle! Nechám se předběhnout a pak mě potáhne, motivace až až. Jenže asi mě prokoukla, když je na mé úrovni, zastaví se a začne se upravovat, mezitím se profil cesty narovná a to už opět zvládám cválat. Odtud už bychom měli vyběhnout jen na Velký Stožek a pak dolů do cíle. Jenže VELKÝ Stožek je opravdu pořádný krpál!! Párkrát se zkouším vyhecovat, nemůže to být přece nekonečné stoupání, podle nastudované mapy se má jednat o cca 150 výškových metrů, to je nic. Kolegyně mi opět dýchá na záda, potkáváme veselého závodníka, pádícího dolů, který se nás snaží odrovnat informací, že nás čeká ještě dlouhý výšlap. To mu nevěřím, prostě ještě kousek a budeme tam. Je to fakt štreka a hlavně s pořádným sklonem, nebo spíš záklonem? Na vrcholu se cítím být jako omámený, s Helčou Czeczotkovou se pouštíme za provokatérem, plácnu fialovou krávu po zadku a zjišťuji, že moje parťačka si dnes vybírá dárek k narozeninám, jak nápadité. Trochu si uděláme pořádek v tom, co nás ještě čeká a pak se trhnu, sestup a cesta na Filípku mě maximálně baví, před závodem bych nečekal, že po skoro 40km v kopcích ještě budu schopný běžet a hlavně, že mě to bude takhle bavit.
Na poslední stanici do sebe kopnu dva kelímky coly a utíkám, + 3 pozice! Nechtěl jsem vůbec stavět, ale bágl na vodu už mám prázdný, tak jsem si to raději pojistil. Ostatní tam měli piknik, tomu jsem se chtěl vyvarovat. Po chvíli mě však dobíhá statný chlapík, díky kterému nezamířím špatným směrem na jednom rozcestí. Za to mu poděkuji v jednom seběhu úprkem, ale tohle je už trochu jiný kalibr. Uteču mu pár metrů a za chvíli je vedle mě, běžíme v rozbahněné brázdě od traktoru, praskají nám větve pod nohami, byl to parádní hon, třebaže rychlost jsme už neměli nijak závratnou. Na hranicích trochu zvolníme, opře se do nás Slunce, tak si to užíváme. Kolega mi zkouší utéct, dobře mě odhadl, na těch kamenech jsem jak baletka v gumácích. Parádní listnatý les mění podloží v měkký koberec a tady už opět můžu přidat. Vybíháme na louku, která vypadá čitelně, přesto párkrát ztrácím rovnováhu, raději volím nepošlapanou trávu, hned je to lepší. A hele, koho to potkávám, veselý závodník, co nás strašil pod Velkým Stožkem, nevěří, že jsem za ním.
Tady už to poznávám, slyším řeku, čeká nás několik brodů, snad nezahučím do vody i s batohem, v kterém mám mobil. A je to tady, první brodění před námi, vlezu do vody, žádný šok. Naopak si vodu neskutečně užívám a nechce se mi ven. Na druhém břehu běžíme vedle elektrického ohradníku, ten je docela blízko! Snad je vypnutý, v ohradě nevidím žádná zvířata. A opět jdeme přes vodu, už plánuji, jak po doběhnutí do cíle se naložím do řeky a jak mi bude skvěle. Teď jen dorazit pod "vítězný oblouk" , lidé kolem povzbuzují, musí to být blízko! A teď už vidím, kam přesně odbočit, Gabča na mě míří foťákem, vidím, jak se směje, ještě pár kroků a jsem v cíli! 6h 29min , celkově 46. místo, maximální spokojenost, velká euforie a také úleva.
Skvělý závod, tvrdý, s dynamickými pasážemi, i s nižším počtem závodníku kontaktní, v pěkném prostředí, můžu všem doporučit. V mém případě se jedná určitě o nejuspokojivější výsledek tohoto roku. Budu se těšit za rok. Teď musím přes zimu hodně zapracovat, ať trochu vyhladím tempo v kopcích, tam pořád velmi ztrácím.
Na start jsem šel oproti předchozím horským závodům docela nalehko, v batohu cca. 1 1/4L vody, 3 gely - konečně můžu říct, že jsem si našel aspoň jeden, co mi sedí, karamelový od nutrendu, mňamka! Jednu ampuli a tři tablety Mg, dvě tyčinky, M&Ms, sáček chipsů. Nakonec jsem spotřeboval pouze 2 gely, vodu a Mg. Zbytek jsem nepotřeboval, ani nebylo pomyšlení na zahnání hladu. Na občerstvovacích stanicích jsem jen pil a jednou zakousl salám, to bylo vše. Takže příště můžu ještě ubrat ve výbavě :) .
A co dál? Těším se na reporty od ostatních účastníků Sky, Ultra. Po závodě zatím každý den vyklusávám aspoň hodinu, nohy jsou na tom celkem dobře, ale do intenzivnějšího běhu se neženu.
(hrudní pás je na odpis...zkusím objednat od Polaru)
